Sochař a restaurátor Jiří Kačer se narodil v roce 1952 v Praze. Studoval v letech 1970-1974 Střední kamenosochařskou školu v Hořicích v Podkrkonoší u prof. Rudolfa Šrajbra a pak na Akademii výtvarných umění v Praze u doc. Jiřího Bradáčka a doc. Antonína Nykla, kde absolvoval v roce 1981. Obě školy mu poskytly solidní základ pro zvládnutí sochařských technik, práci s nejrůznějšími materiály a také předpoklady k pozdější jeho významné práci restaurátorské. Jiří Kačer patří mezi významné solitéry současné české sochařské scény, kteří stojí zdánlivě na jejím okraji, nicméně jejichž přesvědčivost a čistota výrazu je přece jen nepřehlédnutelná. Co k té nenápadnosti přispívá? Většinou zcela jednoduše vědomý přesun mimo kulturní epicentra, ve snaze najít koncentrovanější prostředí a řešit vlastní výraz, v Kačerově případě, mimo kulturní vír pragocentrismu. Počátkům jeho tvorby osmdesátých let dalo směr několik impulsů. V roce 1973 to byla výstava italského sochaře Giacomo Manzúa, levicově orientovaného umělce, jehož tvorbě byla oporou impresionistická forma italského sochaře Medarda Rossy z níž postoupil až ke klasicismu. Jiným podnětem byl příklad amerického pop artu, zejména sochařské dílo Georgese Segala. Během studia v Hořicích mu přímý vzor poskytovala osobnost Jana Hendrycha.
Od plnoobjemové sochy přešel k reliéfu a zkouší metody otisků lidského těla. Poslední práce, které mají ještě vazbu lidskému tělu jsou vlastně z doby po akademii. To, čím se práce Jiřího Kačera vydělují z běžného standartu, je jednak dokonalá znalost klasického sochařského materiálu, tj. kamene a pak naprostý odklon od antropomorfního obsahu. Paradoxně k tomu přispěly jeho experimenty s otisky těla, které vykazovaly všechny znaky estetiky uměleckého díla a současně vyznívaly jako stopy existence. Od přímých otisků těla došel Jiří Kačer k otiskům, jež byly ale vytvořeny jinou technikou, sekáním do kamene. Obsah sdělení byl zachován, forma a materiál se změnila. Nakonec se mění i obsah a hlavním tématem je geopaleontologická paměť přírody. Od devadesátých let je dílo Jiřího Kačera čistou tvarovou a strukturální abstrakcí. V základu se opírá o skutečné pozůstatky vyhynulé fauny a flory, z fosilií živočichů a rostlin, struktury jejich otisků. Autor ale pracuje s touto inspirací volně a vytváří samostatná a svébytná díla, která jsou plně schopná působit v jejich estetické rovině. Nejen díky volbě materiálu, ale preciznosti opracování, která není jen o možnosti střídání hladkých a hrubých ploch. Je o organizaci a řádu, tak aby splňovaly požadavky monumentálního uměleckého díla.
Jiří Kačer se evidentně přimyká k vyššímu řádu přírody, systému, který určil i pravidla našeho druhu. Druhu který je vybaven k tomu, aby byl schopen poučovat sám sebe a uvědomovat si podstatu svého bytí. Část tvorby Jiřího Kačera se odkazuje k jinému druhu tvarové jednoduchosti a sice k architektonickému tvarosloví archetypální obloukové klenby či obrysu. Jednoznačně sahá opět do minulosti. Tento element se objevuje současně i v jeho grafické tvorbě, která vzniká technikou frotáže, tj. přiložením papíru na předem vytvořenou strukturu na desce matrice. Přítlakem neboli otištěním se přenáší struktura desky na papír, tak aby zachycovala grafit a vznikala výsledná kresba. K variantnosti pak dojde změnou kvantity a způsobu nanášení grafitu. Preferencí práce Jiřího kačera ovšem zůstává vyjádření sochařské. Absolutní znalost materiálu a řemesla, preciznost, sofistikovanost výrazu, to vše poskytuje záruky s nimiž pracuje a byl schopen si získat svou pozici na umělecké scéně. Prezentace soudobé sochařské tvorby nejsou obecně příliš časté a v této galerii už vůbec ne. Vzpomenout můžeme ale například uskutečněné výstavy Jiřího Plieštika, Otto Herberta Hajka, Michala Škody, Rudolfa Valenty, Michala Šaršeho, Karla Pauzera, Josefa Hnízdila, Janusze Kapusty, Alvy Hajna .. ze starších autorů Zdeňka Pešánka, Otto Gutfreunda, Josefa Mařatky, Bohumila Kafky či Otakara Španiela, jejichž díla se zde objevily v rámci v kontextových výstav. O to více je tedy potěšující, že se na půdě Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory podařilo opět uspořádat prezentaci autora, který spadá do regionu Středočeského kraje, dlouhá léta jej svým významem přesahuje a patří jednoznačně k tomu lepšímu co současná sochařská scéna nabízí.
Aleš Rezler