Se jménem malíře Petra Bareše si většina znalců výtvarného umění bleskově vybaví jeho dlouholetou, úspěšně vedenou restaurátorskou aktivitou, četné závěsné obrazy a nástěnné malby z nejrůznějších uměleckých epoch, jimž dopomohl k navrácení někdejších kvalit. Málokdo ale ví, že Petr Bareš se také věnoval a v současnosti stále intenzivněji věnuje vlastnímu dílu. Je tomu proto, že jeho volná tvorba zůstávala až do nedávné doby dobře skryta. Znal ji jen úzký okruh přátel a nejbližší rodina a pak ti, kdo přišli do jeho podkrovního ateliéru na chalupě v Mikulášovicích. Zde, dalek starostí a restaurátorských povinností, v krásné přírodě a v poklidné atmosféře volných dnů se v poslední době plně oddává své práci. Vzniká nyní paralelně s restaurováním a v souladu
s ním, neboť i ono přináší umělci cenné a nečekané prožitky tvůrčího uspokojení.
K rozhodnutí věnovat se restaurování dospěl Petr Bareš za studia na Akademii výtvarných umění (1956-1962), v malířském ateliéru Vlastimila Rady, jehož vedení jej neuspokojovalo. Dokázal v něm setrvat pouze jeden rok. Přestup do ateliéru Bohuslava Slánského v roce 1959 byl, jak po letech vzpomíná, šťastnou volbou. Dychtivost po poznání malířského umění a jeho tajemství zde konečně získávala potřebné uspokojení. Na své si bezesporu přicházel i Barešův vztah
k malířské hmotě - k jejím tvárným a estetickým možnostem. Dokázal jej záhy zhodnotit v materiálových strukturách, jak dokládají některé jeho abstrakce
z šedesátých let, kombinující malířskou hmotu s nejrůznějšími materiály: písek, popel, textilie a zteřelé papíry nevyjímaje, a stmelující je do znakových konfigurací. Některé z těchto prací také vystavil na výstavách restaurátorské Skupiny 66 v Kutné Hoře (1966) a v Liberci (1968).
Následné desetiletí - možná i v důsledku situace někdejší doby - proměnilo dobrodružství spojené s destrukcí barevných hmot a s metodou asambláže v požadavek harmonie čistoty barev. Abstraktní vyjádření si však jeho práce i nadále ponechaly. Rovněž neiluzivní pojetí malby se stalo trvalou devízou. Pouze tvarosloví plošně koncipovaných znaků začalo nabývat konkrétnější podobu: někdy geometrickou, jindy bio- nebo zoomorfní. Převažovala hladká temperová malba, která v sobě ale nezapřela zkušenost restaurátora. Věnoval se jejím různým modifikacím, využíval i systémů starých technik gotického umění, jak ukazuje použití plátkového zlata, jímž dociloval větší zářivosti barev a abstraktním kompozicím dodával potřebnou svěžest.
Tíživost normalizační doby zasáhla tehdy i do jeho tvorby. Přinutila jej na určitý čas se jí vzdát. Pauza se však protáhla na dlouhých dvacet let.
K malbě se Petr Bareš začal systematičtěji navracet až po roce 1998, kdy pominulo údobí obtížného sebehledání a utváření výraziva. Bylo zapotřebí najít takový systém, který by odpovídal okamžité inspiraci a zahrnoval v sobě prožitek volnosti. Stala se jím, jak ukazují současné Barešovy malby, spontánní improvizace, podmíněná volnými asociacemi reagujícími na tvarovou i barevnou skladbu výchozího prvku. Tato volnost však platí, jak shledáváme, jen do určité míry. Respektována jsou totiž estetická pravidla vzájemných tvarových a barevných vztahů - harmonických i záměrně kontrastních -, jimiž se vznikající konfigurace řídí.
Bezprostřednost této „hry“, probíhající v prostoru a v ploše, skýtá umělci v tomto směru jedinečnou možnost jak vyjádřit podstatné: prožitek svobodnosti a opojné radosti z tvorby. Pohybový moment, jejž tento proces obsahuje, je všudypřítomný a výrazně charakterizuje současnou Barešovu tvorbu. Nesou ho křivky linií definující plošné abstraktní tvary, utváří a vnitřně dynamizuje jejich bizarní skladebnost i výsledné konfigurace. Barešovy obrazy jsou v tomto ohledu studnicí elánu, humoru a fantazie. Vznikají v plném citovém nasazení a utvrzují nás, že malba se pro něho stala nejen nutností, ale i základním smyslem jeho života.

Mahulena Nešlehová